Rozumět tomu, jak fungujeme, proč přemýšlíme určitým způsobem a jaké vzorce chování nás ovlivňují, je základním klíčem k pochopení sebe sama i našeho okolí. V dvanáctém dílu našeho Georgecastu jsme přivítali psychologa, kouče a terapeuta Heřmana Čadila, který se ve své praxi zaměřuje především na firemní poradenství, koučink, terapie a osobní rozvoj.
Kdo je Heřman Čadil a jak se dostal k psychologii
Podobně jako filmový Forrest Gump se Heřman k oboru dostal částečně souhrou náhod. Na radu spolužáků si podal přihlášku na obor psychologie a humanitní směry mu byly přirozeně bližší než technika či logistika. Nejedná se o klinického psychologa, ale o odborníka na poradenskou praxi, koučink a firemní konzultace. Společně s Aničkou Lukášovou navíc vytvořil projekt reagující na manipulaci, nátlak a verbální agresi v okolí, přičemž čerpali z reálných zkušeností klientů i knihy Jedovatá slova.
Největší část jeho praxe se odehrává v korporátním a firemním prostředí, kde pomáhá firmám řešit mezilidské vztahy, komunikační bariéry, dynamiku mezi nadřízenými a podřízenými a nastavení zdravého pracovního prostředí. V této rovině sleduje, jak se lidé chovají v zátěžových situacích pod vlivem termínů, odpovědnosti a tlaku. Vedle toho se věnuje koučinku a osobnímu rozvoji, kde se soustředí na potenciál jednotlivců, stanovování cílů, odstraňování vnitřních brzd a rozvoj dovedností, ať už jde o manažery, nebo lidi, kteří chtějí posunout svůj osobní či profesní život dál. V neposlední řadě pomáhá klientům v individuální terapeutické praxi a poradenství rozklíčovat hlubší osobní krize, vztahové problémy, úzkosti nebo dlouhodobý stres.
Proč spolu partneři dřív vydrželi a dnes se častěji rozvádí?
Dřívější generace, například naši prarodiče, spolu zůstávaly desítky let i navzdory neshodám, protože k tomu měly jiné ekonomické i společenské důvody. V minulosti byli lidé na sobě finančně mnohem závislejší, žili takzvaně z ruky do úst a dovolit si rozvod bylo administrativně a existenčně velmi složité.
Mýtus „zůstat kvůli dětem“
Mnoho párů zůstává pohromadě s odůvodněním „kvůli dětem“. Terapie však ukazuje, že si tím rodiče berou děti jako rukojmi a často jim to v budoucnu vyčítají. Děti se navíc na nefunkční, byť navenek tichý a dusný vztah bez lásky dívají a ukládají si ho do mozkových závitů jako primární vzor manželství. Odejít včas a zachovat funkční rodičovskou domluvu je pro děti často mnohem přínosnější než setrvávat v toxickém prostředí. Rozhovor tak ukazuje, že hlubší sebepoznání, včasná komunikace a ochota opustit nefunkční vzorce chování jsou klíčem ke spokojenějšímu životu.
Hlavní roli mají rodiče
Heřman vysvětluje, že lidé často přejímají chování a postupy od svých rodičů nebo okolí a dělají věci automaticky jen proto, „že se to tak dělá“. Když však člověk vyhledá pomoc psychologa, ten mu může pomoci se zastavit a ukázat mu cestu nebo nové perspektivy. Klíčové je uvědomit si, že život je o vlastním rozhodování a že z nefunkčních vzorců je možné vystoupit a stát se flexibilnějšími.
Co je hlavní příčinou rozvodovosti?
Během rozhovoru došlo i na poněkud odlehčenou a vtipnou vsuvku. Když přišla řeč na to, co je vlastně univerzální příčinou veškeré současné rozvodovosti, padla zcela rázná odpověď: svatba. Jakmile tato odpověď zazněla, oba se s úsměvem shodli na tom, že to mají oficiálně „vyřešené“ a zjištěné.
Psycholog vše vyřeší
Lidé často vyhledávají psychologa s očekáváním, že za ně vše vyřeší a ukáže jim přesnou cestu ven. Podle Heřmana si však člověk musí pomoci především sám. Stejně jako se sám rozhoduje o svých každodenních návycích (zda bude pít alkohol, kouřit nebo se přejídat), nese plnou zodpovědnost i za svou duševní hygienu. Psycholog nebo okolí mohou sloužit jako průvodci, ale konečná změna a péče o vlastní psychiku závisí na každém z nás.
Proč se lidé bojí psychologa?
Heřman Čadil mluví o tom, že vyhledat odbornou pomoc vnímají lidé často jako přiznání slabosti nebo selhání, že s něčím neumějí sami naložit. Tento přístup přirovnává k pravidelnému servisu auta. Péče o duševní zdraví a řešení věcí, které člověku v životě nevyhovují, by měly být naprosto normální. Včasné řešení problémů totiž vede ke zlepšení kvality vztahů a celkově pomáhá zkvalitnit život.
Plnění poháru hněvu
Drobné křivdy a nespokojenost se v nás hromadí jako „sbírání třešní“. Heřman Čadil vysvětluje, že v momentě, kdy pohár trpělivosti přeteče, pak člověk reaguje přehnaně nebo explozivně kvůli zdánlivé maličkosti, přičemž pravou příčinou je dlouhodobě střádané napětí z předchozích situací.
Vztek jako vnitřní signál, že se něco nachází v rozporu s našimi představami. Naštvání podle Heřmana nejčastěji pramení z nenaplněných očekávání, ať už jde o situace v domácnosti, jako je nepořádek, nebo o změny plánů a dohod v mezilidské komunikaci.
Jak poznat, že už jdeme přes limit?
Heřman popisuje, že varovnými signály jsou vyčerpání, podrážděnost a ztráta radosti nebo komfortu z činností. Tyto stavy pak často vedou k tomu, že lidé své napětí a výtky přenášejí na své nejbližší okolí, například na děti, aniž by si uvědomovali, že skutečným problémem je jejich vlastní překročená hranice.
Lidé dělají velké chyby v řešení konflitů. Heřman vysvětluje že, namísto toho, aby se člověk zeptal na podstatu věci („co tím myslíš, o co ti jde?“), má tendenci se ihned automaticky bránit a začít situaci vysvětlovat nebo obhajovat, jakmile na něj někdo vystartuje.
Proč máme problém říkat ne?
Lidé mají problém s odmítáním hlavně proto, že si ho berou osobně. Bojí se, co si o nich druzí pomyslí, nebo že jim odmítnutím nepomohou. Dále zdůrazňuje, že odmítnutí se dá podat buď s ohledem na vlastní aktuální kapacitu („teď to nejde, ale můžeme zítra“), anebo prostým a jasným „nechci a nebudu“, aniž by to člověk musel složitě obhajovat.
